Lodě.cz on-line přístav pro plavby na sladkých i slaných vodách

 
Okouzlili ho i tamní obyvatelé: "Mají nejpříjemnější způsob mluvy, vždy doprovázený úsměvem. Co mají, nabídnou s takovou upřímností, jako by chtěli srdce rozdělit." Členům své výpravy však přikázal, aby nikoho z žádných příčin neuráželi a nebrali domorodcům nic proti jejich vůli, nýbrž aby zaplatili vše, co dostanou.

Než vyplul 3. srpna 1492 do neznámé hloubi Atlantického oceánu, aby našel novou cestu do Asie a vyhnul se tak islámské hrázi na východě, musel překonat steré překážky. Z rodné Itálie ho náhoda (ztroskotání lodi) přivedla do Portugalska, kde rozšiřoval své znalosti kosmografické a sbíral všemožné zprávy o cestách lodivodů. Po odmítnutí své iniciativy u portugalského krále se vydal se synkem Diegem v roce 1485 do Španěl. Isabela Kastilská a Ferdinand Aragonský však museli nejprve vyhrát válku s Maury o znovudobytí svého území a teprve pak mohli s Portugalskem rozehrát partii o vládu nad mořem. A tak se syn janovského soukeníka a ostřílený mořeplavec dočkal požehnání od progresivní Isabely až v roce 1492, kdy padla poslední maurská bašta na Pyrenejském poloostrově, Granada. Karavely Niňa, Pinta a Santa María vypluly z andaluského přístavu Palos de la Frontera půl hodiny před východem slunce v pátek 3. srpna 1492. Výprava čítala 102 mužů včetně známých kapitánů, ale i několika trestanců.

Nešťastnou sestavu zhodnotil později Kolumbus takto: "Vracel jsem se nemoha se již dočkati, až se zbavím společnosti, jejíž pirátská troufalost porušila disciplínu k veliteli i u těch dobrých, kteří ještě poslouchali." Třetí den plavby však musela expedice kvůli závadě na Pintě zastavit na Kanárských ostrovech, kde se zdržela celý měsíc. Na širé moře vyrazila 6. září. Již za 11 dní si Kolumbus do deníku zapsal: "Viděli (námořníci) hodně trávy, která přicházela ze západu, takže se domnívali, že země není daleko. Všichni byli velmi veselí a lodě mezi sebou závodily, která objeví zemi první." Netušili však, že plochy porostlé chaluhou jsou takzvané atlantské louky, známé jako Sargasové moře. Rovněž přítomnost pelikánů, kteří "spí na zemi a nevzdalují se nikdy více než 20 mil od břehů", vyvolávala na palubě euforii.

Bezvětří, jež zpomalovalo plavbu, a stále chladnější počasí však stupňovaly napětí, které přerůstalo ve rvačky. Morálku posádky pozdvihlo až 7. října velké hejno ptáků mířící k jihozápadu. Kolumbus v duchu tehdejší námořnické doktríny, spoléhající z velké míry na zkušenost a přírodní jevy, nechal okamžitě pozměnit směr a sledovat hejno. Když ani další tři dny nebyla pevnina v dohledu, začalo si mužstvo opět stěžovat. Kolumbus je povzbudil, slíbil jim odměnu a dodal, že nářky jsou zbytečné, poněvadž se rozhodl plout do Indie a pokračovat v plavbě tak dlouho, až k ní s pomocí Boží dorazí.

Po 33 dnech plavby se 12. října ve dvě hodiny ráno z tajemného oceánu konečně vynořila země. Byl to jeden z bahamských ostrovů, domorodci nazývaný Guanahaní. Tři měsíce pak Kolumbus brouzdal mezi ostrovy a marně pátral po asijských pagodách a bronzových lvech ze spisů Marka Pola. Našel však spousty jiných drahocenných věcí: kromě zlata, jehož však zdaleka nepřivezl takové množství, jak se od něj očekávalo, též koření, vzácné dřevo, bavlnu a také papoušky. Ale především objevil tisíce hektarů nové půdy, i když ji až do své smrti považoval za asijskou, a v neposlední řadě nesčetné duše pro víru Kristovu.

Triumfální návrat z Kolumbovy první cesty v březnu 1493 vystřídalo chladnější přijetí z cesty druhé v roce 1496 a o čtyři roky později už na něj ve Španělsku čekala jen závist, nenávist a dokonce okovy (na základě falešných obvinění). Ještě na smrtelné posteli (zemřel 20. května 1506 ve Valladolidu) napsal králi dopis, v němž ho žádal, aby "byla jeho čest rehabilitována". Ve stejné době už po Evropě koloval v několika překladech, včetně českého, Spis o Novém světě od mořeplavce Ameriga Vespucciho.