První poznatky a dojmy (z knihy Český doktor na moři)
Kolega Bohoušek, kterého jsem přijel vystřídat, v tuhle chvíli ještě spí jako každý pořádný člověk, a lodní lékař zvlášť. Vzhledem k tomu, že se na lodi neutají ani maličkost, natožpak událost takového významu, jako je příjezd náhrad, je však za chvíli na nohou. Zprávy se tu šíří rychlostí světla a pronikají určitě i za zavřené dveře kabin a do podvědomí spáčů.
Přichází mne uvítat, rozespalý, ale srdečný a milý, jak ho znám z fakulty i ze Slovenska, kde jsme oba začínali. Naše osudy se podivuhodně proplétají. Společně jsme studovali medicínu, spolu jsme byli po promoci v Liptově, společně jsme dělali na pražské Bulovce atestaci z chirurgie, a teď si vzájemně předáváme loď. Tedy dnes ještě ne, protože Bohoušek z lodi nijak nepospíchá a trvá mu téměř dva týdny, než odtud vystartuje. Celou tu dobu se mi ale nadmíru věnuje a uvádí mě do základů všeho, co může lékaře potkat na lodi, na moři i na pevnině, případně v námořnické krčmě či vykřičeném domě. Zasvěcuje mě do všeho od karanténních formalit přes karbanické finty až po praktické pokyny, jak postupovat, když při vstupu do baru zakopnu o mrtvolu. Při jeho vyprávění si dělám poznámky jako kdysi na vysoké škole, protože Bohoušek je učiněná studnice moudrosti. Sype ze sebe nejrůznější příhody ze světa i podsvětí a zná snad všechny recepty na nejrůznější zádrhele. Vzhlížím k němu jako k nepřekonatelnému světákovi a šamanovi, protože si určitě dopisuje s lidojedy na Borneu a s ekvádorskými lovci lebek.
Dozvídám se, že na lodi jsou tři druhy?odbav? neboli administrativních jednání s přístavními orgány, která jsou někdy složitější a obtížnější než nejnáročnější plavba.
Při imigrační odbavě jde o to, aby nás vůbec pustili na břeh a vystavili nám propustky. Mohou k nim chtít fotky a většinou se neví, zda vůbec slíbené propustky přinesou, odkdy dokdy a kam budou platit, kolik asi budou stát a jak veliká bude pokuta, když se propustka neboli ?permis? ztratí.
Karanténní odbava, týkající se právě mne, musí prokázat, že do dané země neimportujeme žádnou infekci.
Dochází k paradoxnímu úkazu, že nejpřísnější kontroly jsou právě v zemích, kde nám samotným hrozí největší nebezpečí nákazy. Musíme tedy dávat bedlivý pozor, abychom od karanténních orgánu sami něco nechytili. Může to být cokoli včetně exotického hmyzu, ale s brigadýrkou na hlavě a revolverem na zadku mají ovšem vždycky pravdu. Když je nakonec přece jen přesvědčím, že jim od nás opravdu žádné nebezpečí nehrozí, je dobré hned si po jednání s nimi umýt ruce nebo se raději celý osprchovat. Přes vysoké distinkce a často i červené lampasy nemívají totiž zrovna nejčistší krk, košili ani nehty. Taky musím dokázat, že na lodi nepřechováváme krysy, a pak projevovat největší ostražitost, abychom z jejich břehu nějakou nenalodili. Přísně by nás za ni postihli, ačkoli se to před jejich úřadovnami a domácími prahy krysami přímo hemží.
Celní odbava je nejnáročnější a hrozí při ní nejnemožnější komplikace. K pravému mistrovství dospěla na Dálném východě, kde celníci zřejmě hledají dle přísloví ?Komu se nelení, tomu se zelení?. Pokud se usilovně hledá, vždycky se něco nade, i kdyby to byly třeba jen dětské sandálky, které tě ani nenapadlo zapsat do deklarace. Nejjistější je, když se příslušným orgánům něco strčí, aby toho štrachání nechaly, protože na nic jiného ani nečekají. Nestoudnost, s jakou si v lodním skladu potravin nebo v kantýně berou, co jim padne do ruky, je nepředstavitelná. Mají ovšem ?zákon? na své straně a my jsme vydáni napospas všem jejich vrtochům ? jaký div, že se někdy chovají jako lapkové! Při průjezdu Suezským průplavem dokonce chodí na loď s pytlem, při krátkém tranzitu úředníky nezajímají žádné doklady, jen to, kolik čeho jejich fámulus v pytli odnese. Pokud o doklady projeví zájem, pak jen proto, aby v nich našli třeba nepatrnou chybičkou jako záminku k neslýchanému vydírání. Někdy to není ani chybička, ale pouhý vrtoch. Zde zas platí heslo ?Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde?, a tak tedy raději ? dej, nebo uvidíš?!
Do pravé zrůdnosti mohou úřední kontroly dospět při pátrání po drogách. Je k neuvěření, co všechno se dá ?nalézt? v kapitánově kabině! Během ?přátelské návštěvy? vytáhne celník z gauče, na kterém sedí, pytlíček hašiše, který tam samozřejmě podstrčil. Postižený většinou nemá šanci a radši dá úplatek, protože to je pořád lepší než trestající ?ruka spravedlnosti?, která by ho zcela zničila.
Celní odbava někdy připomíná hon na čarodějnice. Po odjezdu jisté lodi se v přístavu, kam pravidelně zajížděla, objevovala vždycky spousta pašovaného alkoholu. Celníci byli v maximální pohotovosti, ale přes všechno úsilí nemohli skrýš na lodi objevit. Nebýt zrady, vzkvétal by pašerácký gang vesele dál. Práskač prozradil, že se tekutý náklad převáží v tělesech ústředního topení, po prohlídce se pak v klidu stáčí, na břehu už jen předestiluje, a pak samozřejmě i vypije. Krátkou charakteristiku tří lodních odbav máme tedy za sebou, ale tím Bohouškovy přednášky nekončí. Pokračuje v hrůzostrašném líčení, jak musím přístavním orgánům při příjezdu na zvláštním lejstru hlásit každou mrtvolu nebo výskyt cholery, tyfu, dyzenterie či aspoň toho pitomého moru.Týká se to i pouhého podezření na tyhle radovánky stejně jako případů každé nevysvětlitelné horečky, vyrážky nebo i jen náhlé změny zdravotního stavu.
z knihy Otakara Mlejnka "Český doktor na moři" s laskavým svolením vydavatelství Rybka Publishers