Lodě.cz on-line přístav pro plavby na sladkých i slaných vodách

 
Kolik takových obzorů jsem spatřil, pomyslel jsem si při pohledu na končící den.
Obzory mě vždycky přitahovaly svou nedosažitelností ve svém cíli a tajuplností ve svém směru. Jsou neuchopitelné a opájejí mladíky i starce. Seděl jsem u kormidla a byl také opilý.
Jen místo světel hospody zářil mi nad hlavou Velký Vůz a mým společníkem mi byla loď. Ta, ale jakoby na mě zapomínala. Hrála si s vlnami, byla rozverná. Nechal jsem ji být a kormidla jsem se dotýkal jen zlehka. I lodě mají svoje chvíle.
A zatímco jsem v klidu pohupoval kormidlem, z nebe na mě po kapkách poprchávalo bolení z bluesových písniček, v kterých ještě loni zapomínal na svou samotu Pedro. Zpěvák s věčnou cigaretou na rtech, černou čepicí a krajinou vzpomínek ve tváři. Pokud by jste hledali typického Portugalce, pak on ho ztělesňoval. Tělem i duší. Námořník, věčný tulák, písničkář, dobrý chlap. Vždycky když zpíval o bolestech, tak se jim vysmíval a když kytarou zaznělo bolero, to radostněsmutné bolero, měl svůj pohled upřený někam za obzor, ve kterém se ztrácel. Jedině tehdy jsme mohli ucítit jeho samotu, kterou nikdy na sobě nedal znát. A jedině tehdy jsme sami v sobě odkrývali svá tajemství a byli jsme ochotni je prozradit.
Nikdo neznal jeho minulost. Jednoho dne přišel do přístavu, nenápadně, jako když delfíni vplují do zátoky. A zůstal tady. Všichni si brzy oblíbili jeho klátivou chůzi, věčný náznak úsměvu a černé nenechavé oči.
"Amigo, to zase žraloci lítali, jak tak koukám na tvoji bárku, co?" Asi tak mě poprvé oslovil a pak mi pomáhal opravit stěžeň a vůbec mě hodně naučil. Když mluvil o moři, celý ožil. Chvílemi skoro křičel a nevěděl co s rukama, aby za chvíli zvolnil hlas a skoro šeptal. Jakoby svým hlasem kopíroval vlny. Nepil alkohol. Ale o to víc kouřil. Cigarety si balil z černého amerického tabáku a pohodu z kouření přenášel se svou spokojeností beze zbytku na ostatní. Dokázal pracovat jako nikdo jiný. Sílu měl obrovskou. Odnášel sám kotvy, které se zdály těžké i dvěma jachtařům. Získal si postupně respekt všech chlapů v širokém okolí ne svou silou a svou obrovskou postavou, ale svým dobráckým nezištným pohledem. Dokonce i v hospodě, kam někdy chodil, se nikdo nikdy nepral. Chlapi se raději zvedli a šli někam jinam. Ne snad proto, že by se ho báli, ale aby jim to nerozmluvil. Jednou se rozneslo, že Pedro seděl ve vězení za zabití. Víte jak to chodí, když řeči otupí naší soudnost. Ale nenašel se nikdo, kdo by tomu věřil. Lidé u moře se umějí dívat srdcem.
Pedro byl už rok v přístavu a nikdo mu neřekl jinak než Pedi, chlap s úsměvem. Jak jsem říkal, měli ho tady všichni rádi. Patřil k přístavu jako lodě, co tady kotvily a už nikam nepluly. Nikdo neví jaký měl Pedro pocit, když jednoho dne zmizel a nikdo ho už neviděl. Až za půl roku přišla odněkud zpráva, že Pedra objevili pár kilometrů na sever od Cape Rocca. Seděl tam vysoko nad příbojem, opřený o skálu a moře se mu zrcadlilo ve tváři. Byl klidný a spokojený. Předávkoval se prášky, protože ho přemohla rakovina. Odešel do námořnického nebe sám, bez gest a s pokorou jakou ho všichni znali.
Vlastně neodešel. Dřív než umřel stačil se ještě rozdat mezi všechny, kteří ho měli rádi. A já vím, že kdykoliv připluji do toho malého portugalského přístavu, vždycky uslyším ten jeho hurónský křik.
"Ho,hóó amigo, vlny tě nějak vyfackovaly". Jen ty moje oči, ty mě budou klamat.
hackman@seznam.cz