Lodě.cz on-line přístav pro plavby na sladkých i slaných vodách

 
Nepoznáte s paluby plující lodi kde končí skála a kde začíná zdivo.
Bonifacio je především pevnost a potom přístav, říká nám Antonio Parucci, místní celník u sklenky portského vína. Místo nedobytné již od doby, kdy Laistrygoni obývali nejjižnější korsickou výspu. I Homér věděl, že Odysseovy lodě proplují mezi dvěmi vysokými skalisky, jako do myší pasti.
A španělský král Alfonso Aragonský odtud musel v roce
1420 odplout s nepořízenou i s celou svou flotilou.

Tak bezpečný přístav budete těžko hledat po celém antickém středomoří, i když ostrý vítr na tomto konci ostrova bude váš každodenní společník. Snad jen někdy navečer. Když se rozzáří pevnost pod umělým světlem, a to sluneční se pomalu mění v barvu medu. Pak roztřepané siluety větrných soch zklidní svou utrápenou tvář společně s mořem, ve kterém jsou uvězněni. Nad tím vzácným klidem se pak až k Sardinii nesou zvony sv. Dominika, jediného gotického kostela na Korsice.

Ale už v noci se Vlasy Bereniky rozevlají pod prvními nápory větru. Většinou vane známý mistral, severozápadní, chladný a prudký. Zatímco ten západní je vytrvalý, protože přináší mraky plné deště. Na opačné straně přichází vítr mírný a plný vláhy, kterému říkají Korsičané levante. Když vane dlouho je blahořečený jachtaři a proklínán domorodci. Jeho vlhkost pak ničí plísní vše, co se v tak nevlídném koutě ostrova urodilo. Nejdravější však přilétá z rozeklaných hor. Libecco je vlastně vichřice. Pro námořníky ten nejhorší vítr, který bičuje okolní moře a pobřeží. Je podobným postrachem jako bora na Jadranu. Ale vítr, který stvořil všechny ty bizarní skály a čtyřiceti metrové převisy, vítr který svou prudkostí překonává všechny ostatní, se jmenuje sirocco. Přichází nejvíce z jihu nebo jihovýchodu a nese v sobě horkost a tajemství Afriky. A někdy také písek. Ve chvílí, kdy útočí v poryvech na ostrov, jachtaři nejvíc ocení bezpečný přístav, končící hluboko v pevnině. V malých hospůdkách zde pijí na počest Neptuna a kytara s harmonikou tu zní až do rána. Zatímco vítr zpívá ve stěžních kotvících jachet.

Pokud jste dopluli až sem, nebude litovat. V tomto korsickém Gibraltaru se zastavil čas už před tisíci lety. Z přístavu není co vyvážet. Na velmi chudé vápencové půdě se toho urodí opravdu málo. Ale není také co chránit. I když je v pevnosti jedna z posledních legionářských posádek, kdysi mocné Francie. Jen nad bránou pevnosti je vytesán nápis Libertas-svoboda, jako symbol toho nejcennějšího, co Korsičan má. Zbývá proto jedině turismus. Ten je spásou pro tři tisícovky lidí, žijící v tomto starobylém městě. V úzkých kamenných uličkách, kde sotva projede malé auto, jsou desítky kaváren, obchůdků. Ztratíte se tady jako v historickém atlasu. Jen pozor, aby jste nespadli do sedmdesát metrů hluboké studně sv. Barhélemy, kterou tady vyvrtali teprve v devatenáctém století. Město je natlačeno na tak malý prostor, že vlastně velké náměstí zde není. Ale možná právě proto je naleznete obrovské množství kouzelných zákoutí, nejen mezi domy, ale i na terasách z výhledem na větrem bičované moře. Ať se hnete kamkoliv všude vidíte moře. Je to příjemné místo pro námořníky, zvláště v poledne, když můžete po jižansku odpočívat na jachtě ve stínu plachty a být ztělesněním ?dolce far niente?.
Copyright ? 2001 Mike Hackman