Lodě.cz on-line přístav pro plavby na sladkých i slaných vodách

 
Ještě že sem tam v dáli projede auto, jinak by se poslední nadějí stalo kuckání pronajaté obytné lodičky. Ve které se dá ovšem i zatopit, budiž civilizace pochválena. Frísko je protkáno kanály jako celé Nizozemsko. Tvoří nesmírné, nákladné, tisícikilometrové systémy, od velikých a rušných až po docela maličké, propojující farmy a samoty, odvádějící vodu z humen. Spojují se a rozpojují, jako kresba na kameni se protínají a zase slévají do jezer, odhazují nepotřebná ramena, tečou nebo stojí; je-li v tom systém, normální suchozemec ho nemůže pochopit. Kanálovou loď je třeba řídit, aby nenarážela do břehů zpevněných obvykle kůly a rovnoběžnými kládami. Nebo do protijedoucích lodí, patrových výletních jachet s hrdými šedovlasými kormidelníky, jejichž blonďaté manželky mlsají čokoládové bonbóny z misky v salonu. Do dlouhých starých holandských plachetnic se světnicemi v podpalubí, hnědou plachtou a vyvažovacími křídly na bocích, které jsou stlučeny z nádherných kmenů a řídí je ošlehaní vousáči; do jejich moderních napodobenin, vystlaných sametem a nejmodernější technikou.

Ani fríské letní deště netrvají věčně; most, který se objevil v oparu, se už dá zvládnout bez deštníku. Je třeba zručně přirazit ke kůlům na pravoboku, omotat kolem nich zepředu i zezadu lana a čekat, až se pod červeným světlem objeví i zelené. V tu chvíli se rozdrnčí zvonek a závory po obou stranách jdou dolů, těsně před čumákem naštvaných řidičů. Vozovka mezi nimi se začne na jedné straně rozvážně zvedat. Uvolnit lana! Loď, "kašláček" z vodního světa, prováží radostnou posádku do nových dobrodružství, zatímco řady aut trpně čekají. Tak to má být. Říká se, že v Nizozemsku je jednou tolik kol než aut. A také se má za to, že na každého z 15 milionů Holanďanů připadá jedna loď, ať už to je škuner, jachta nebo obyčejná pramice. Těžko říci, zda se tady žije víc na souši než na vodě - všechno je promíchané. Při pohledu ze správného místa se v zeleni pasou koně, jedou cyklisté, sviští auta, v dáli si to šine vlak a někde mezi tím se ospale sunou jakési předměty, při bližším ohledání kabiny lodí. Kanál není vidět, je schován v travách - pokud ovšem zrovna nevede nahoře nad krajinou.

Kanály nepatří jen k venkovu. Vedou všude, tvoří značnou část měst jako Amsterodam, Utrecht či Delft, obtáčejí elektrárny i rafinerie, přeskakují silnice, podlézají rozjezdové dráhy letišť. Linou se oblastmi nejintenzivnějšího zemědělství na světě, nasáklé vůní hnoje, a v jejich vodách se zrcadlí lány tulipánů či aster. Člověk na lodi má pořád na co koukat - hele, kormorán, nějaké zvláštní ovce, zbrusu nové kotviště, supermoderní domečky vystavěné na kůlech, vodě navzdory, ztepilí jezdečtí koně a menší fríská odrůda. Ostružiny. Osiky. Věže s krmivy. Nebo kolegyně plující v protisměru: Jonkers van Helovomaart, Olde Triestburg, Quasiboto, Blue Lady, Popeye. A snad všechna dívčí jména světa. Bouřňák, Leknín, Slavík, Modrý pták. Romantica, Bon bini, O'Ashe, Carpediem, Freedom, Wik, Vulcaan a Aquarel, beze všeho, jak je ctěná libost. Watermakker. Souše vyrvaná moři ve staletém souboji platí každý den, každou minutu dál svou daň. Větrné mlýny si lidi předělali na chalupy, ale z rezervoárů je třeba dál vyhánět spousty vod; čím víc se jich odčerpá v suchých obdobích, o to více místa se připraví pro časy dešťů a záplav. A moře stoupá každý rok o maličkou píď. Neznatelně a nebezpečně. Je-li dnes čtvrtina Holandska níže než možná hladina, může to být do 50 let už třetina.

Ani jsme si nevšimli, že jsme skoro opustili tento svět. Z bílé kabinky spouští pohádkový mužíček dřevák, do kterého je třeba vhodit euro, aby se most zatočil na obrtlíku a pustil lodě dál. Mezi kapradím rostou trpaslíci, domečky pod doškovými střechami mají vymalované okenice, dokonale střižené trávníky vedou až k hladině a pospávají na nich divoké kačeny. Nad vodou loví vlaštovky odlesky podvečerního slunce. Kalenberg, jak se kouzelné místo jmenuje, pořádá dnes svátek světel. Po obou stranách kanálu zapalují lidé stovky svíček v zavařovačkách. Instalují louče, rozsvěcují trsy žárovek. Spouštějí na vodu "alegorické vory", letos s tématikou Rakouska - však také dvě kapely na plochých člunech od soumraku vyhrávají valčíky a polky. Když se setmí, přesídlí hudebníci na břeh. Obyvatelstvo vybavené formuláři a tužkami vyhodnocuje z desítek člunů všeho druhu vynalézavost exponátů. Vycpaná Heidi volá z loďky na svého stejně slaměného traktoristu Petera, který na druhém břehu po každé odpovědi jódluje. Z domečků se line pohoda světel a proudy alkoholu. Kanál přetéká provozem a z Rakouska mají všichni dobrý den. Je tu neuvěřitelně dobře. Druhý den pan De Stejn přirazí jako vždy k molu u místa zvaného Driewegsluis. Vyšplhá na břeh a klikou si zavře jedno křídlo vrat komory, do níž právě vjel. Přejede na druhou stranu, vyšplhá a zavře druhé. Popojede, vyleze a spustí napouštění. Když je vody na obou stranách stejně, otevře klikou jedno, pak druhé křídlo vrat a vjede do další propusti, kde se celá operace opakuje. Trvá mu to asi půl hodiny, taky proto, že je na to sám. Pár set metrů odtud se po moderním kanálu valí stovky lodí do "průmyslového" zdymadla, které to zvládne za pár minut. "Zaprvé se tam musí stejně dobu čekat. Za druhé je tam nuda," říká. Pan Stejn má pravdu. Vrzavě dovře poslední dřevěnou stěnu a skočí do loďky. Po chvíli ho lze potkat v Kalenbergu u pivka a sklenky jalovcové. Pod okny se povaluje líná voda. A ačkoli je odtud kilometr k dálnici a dvě stě metrů k trati, platí tady jiné míry a jiné časy. Kanálové.