Lodě.cz on-line přístav pro plavby na sladkých i slaných vodách

 

Neviděl jsem Slavka tři roky. Až dnes. Jenže tenkrát to byl mladý kluk, o kterém se všude mluvilo jako o nadějném, zkušeném jachtaři a já nevím co ještě mu navykládali. A on se rád nechával o tom přesvědčovat, neboť každému je v pětadvaceti příjemné věřit tomu, co není. Talent, ale opravdu měl. Byl nesmírně citlivý na vítr a dokázal z plachet a lodi dostat maximum. Jachtařinou byl posedlý, zvláště ten rok, kdy měl konečně svou jachtu Hvezdu. Ten večer za ním přijela Irina se Živkem, jeho spolužáci ze Splitu a druhý den ráno, všichni tři vypluli. Byl jeden z těch kýčovitých májových dnů, kdy modrá na nebi se na fotkách mění v černou a slunce pálí i přes trojkový mistrál. V zálivu se motalo pár jachet, co chtělo využít ranní brízu a tak Slavko namířil víc na otevřené moře. Kdyby však ráno zapnul rádio, jak to pravidelně dělával, možná by nevyplul. Kdyby. Jenže pohled zkušeného námořníka na oblohu má stejnou cenu, jako předpověď počasí meteorologického ústavu. I tam nahoře, to bylo napsáno. Mořský horizont byl od rána příliš jasný a nad horami ve vnitrozemí se kupily bílé mraky. Slavkovi nebylo dokonce divné ani to, že vítr foukal víc od severu místo od severozápadu, jak tady bývá zvykem. Když postavili plachty, dali si všichni tři další rundu červeného italského. Znal jsem to víno, pašoval ho sem starý Sebastijan. Mělo v sobě klid poledního slunce a příjemně po obědě uspávalo. Tak takové víno pomalu pili v ten krásný den, který nikam nespěchal. Pluli kolem čtyřech uzlů a v devět byli už přes dvacet mil od pobřeží. V tu dobu Slavko zapínal vysílačku, jenže, znáte to. Sladké ?dolce far niente? vládlo na jachtě, plující v příjemném mistrálu na jihovýchod a tak na ni zapomněli. Naskakující waypointy džípeesky jim bohatě stačily k pocitu bezpečí.
?Dáte si někdo kafe?? zeptal se z kajuty Živko a chtěl zrovna zapálit vařič, když se to stalo. Jachta se najednou prudce naklonila a skoro se položila na pravobok. Živka to odmrštilo na druhou stranu kajuty a zůstal zaklíněný mezi stolem a kóji. Irena hystericky zaječela a Slavko byl v té chvíli rád, že nepřeletěl přes zábradlí. Zatímco se držel kapestanu, došlo mu co se stalo a ve stejném okamžiku vystřízlivěl.
?Bora, do prdele Irino, kurz proti větru, dělej?stoč kormidlo..nečum a dělej!? řval na ni jak pominutý. Irina se držela kormidla a zábradlí, jen se celá třepala, neschopna odpovědět, natož něco dělat. Jachta sebou házela na boku jak střelená kachna. V náporech silného větru lítala neuklizená lana, a po rozpěněné hladině mizelo někam lehátko. Slavko se vší silou dostal ke kormidlu. ?Uhni,? zařval na Irinu a točil kormidlem. V tom se vítr na chvíli trochu ztišil. Plachty se rozpleskaly. ?Drž kormidlo!? a chytnul Irinu za ruku a smýkl s ní ke kormidlu??Drž kurz, rozumíš! Kurz!??a vyškrábal se pod stěžeň. Začal stahovat plachty až dostával křeč do naražené ruky. Odněkud mu začala téct krev. Nevnímal nic, jen ty plachty, ty zatracené plachty. Konečně byly dole. Teprve teď ucítil adrenalin v hlavě a splašené srdce. Rval foka do podpalubí a už klidněji volal Živka až zavře všechny poklopy. Do prdele, to tady bylo tisíc andělů strážných, jinak nás to mohlo otočit úplně, pomyslel si ještě. Irina na něho celou dobu civěla. Bílá, zdřevnatělá se kormidla spíš držela než kormidlovala.
?Iri, kde je sakra Živko??
V té chvíli se probrala. ?Nevím? jak to mám vědět. Byl dole?.Živi, slyším mě?? Živi?? Slavko! Vem kormidlo, jdu dolů!? a pomalu se sunula přes ten bordel v kokpitu do kajuty. Slavko nakopnul motor a začal otáčet loď, když se zevnitř ozvalo hysterický křik. ?Živi!? Živi, tak řekni něco!??a pak už nebylo slyšet nic a všechno. Vichřice znovu udeřila a začala bičovat moře, zatímco věci v kajutě lítaly jako šutry v kamenolomu. Během hodiny Bora tryskající z hor, narážela na Jadran už osmičkou. To se ale Slavko dozvěděl později. Mnohem později, protože v té chvíli ho měl ve své moci strach. V něčem takovém ještě nikdy nebyl. Nemohl nic, vůbec nic, jen držet kormidlo a modlit se, aby neodešel motor. Nejdřív tiše, jen pro sebe, ale po dvou nekonečných hodinách kormidlování už jen přeřvával sám sebe: ?Otče náš, jenž si na nebesích zachraň nás?slyšíš??slibuji ti všechno co budeš chtít?.slyšíš,? řval nepříčetně, ?všechno, úplně všechno, jen nás proboha odsuď dostaň?slyšíš??
Živko umřel ještě v jachtě s proraženou hlavou a pár dní po jeho pohřbu se Slavko psychicky složil. Později se odstěhoval k dědovi. A tam, v Zahřebu, jsem ho po třech letech znovu objevil. Málem mě nepoznal. Vyprávěl mi co se stalo, ale o Irině mlčel. Jako by nebyla.