Magická Bretaň
Přijíždíme se do Bretaně naučit, jak plout v přílivových vodách a také proto, abychom ji trochu poznali. Nemáme na to moc času, protože přijíždíme pouze na týdenní plavbu, ale všichni tak podvědomě cítíme, že nás Bretaň nezklame.
Přijíždíme na konci března, v období, které dokonale potvrzuje pověsti o nestálosti Bretaňského počasí. Za týden jsme obepluli celou Bretaň tam a zpět.
Dotkli jsme se trochu magie spojené s její historií a počasí dokonale prověřilo naše vybavení a naši schopnost odolávat podmínkám, které příliš nepřipomínají jachting v Chorvatsku. Několik dní jsme pluli ve větru, který v poryvech dosahoval až 100 km/hod a pocítili jsme naši malost v podmínkách, kdy člověk je hercem ve hře, kde režisér je nevyzpytatelný a hlavně na jeho blahovůli záleží, jestli nás nechá dohrát do konce všech stání. Můžeme si namlouvat, že máme dobrou loď a že na moři nejsme nováčky, ale většina z nás si uvědomuje, že moře je ten, kdo má trumfy v ruce a my můžeme jen vykládat karty na stůl a počítat s jeho shovívavostí k našim zkušenostem, které jsou ve srovnání s jeho mnoha miliony let praxe jenom prvním stupínkem na nikdy nekončících schodech. To nám přesto nebrání v tom, abychom naplno vnímali a prožívali to, co nám moře připravuje. Naše loď pod bouřkovými plachtami ladně tančí na vlnách a nic si nedělá z toho, že každá druhá, třetí vlna se zabalí a vysype na palubu tak, že něco málo slané vody se různými netěsnostmi dostane do podpalubí a v předních kabinách promočí spacáky, matrace a batohy. Těm, kteří spí v zadních kabinách to rozhodně náladu nekazí, ale i Ti z předních kabin se stále radují z plavby.
Klasický obrázek z lodi je takový, že v kokpitu sedí 3 muži, nabalení vším teplým, co mají s sebou a na tom všem mají nepromokavé jachtařské obleky, které jim umožňují zachovat relativní sucho a teplo i v době, kdy vlny jdou přes loď a z nebe se vytrvale valí další přívaly deště. Všichni na sobě mají záchranné kšíry, kterými jsou jako pupeční šňůrou připoutáni k lodi. Jeden z mužů na hlídce stojí u kormidla a vytrvale vede loď požadovaným směrem. Vítr se mu snaží loď uchýlit z kurzu, ale ta se stále ubírá daným směrem. Další dva muži v kokpitu sedí schouleni tak, aby z nich unikalo co nejmíň tepla do nevlídné vlhké zimy okolo a hlavou se jim honí různé myšlenky. Na lodi má člověk spoustu času přemýšlet. Přemýšlí o lecčem. O své práci, o svých dětech, o své ženě či o své přítelkyni nebo přítelkyních. Do mysli se mu vtírají s různou intenzitou stále stejné myšlenky. Všechny myšlenky a trápení mají ale společného svědka. Tím svědkem je moře, které poměrně snadno odhalí malichernosti různých starostí, které nás trápí a které nám v běžném koloběhu dní připadají důležité a ukáže nám, že to podstatné v životě nespočívá v neustálém řešení nesmyslných problémů, ale v lidech, které máme rádi a které mají rádi nás. Moře ve své vznešené a rozlehlé hrozivosti nám pomáhá poznávat naše dobré i špatné stránky, ale týden je příliš krátká doba na to, aby nás změnilo. Rozhodně ale zapůsobí tak, že každý z nás touží po tom, aby se tato zkušenost opakovala. Bezprostřední kontakt s mořem v jeho nejsyrovější podobě, která nám nahání strach a přesto po ní znovu toužíme, je očistný a blahodárný. A v kontrastu k našim neustálým strachům a obavám nám moře předvádí v bouři, která jako by na chvíli sama udiveně polevila, tvory, kteří se každým pohybem radují ze života a nikoho nenechávají na pochybách o tom, že milují moře a svoji lásku nám předvádějí na pódiu, jehož středem je naše loď. Delfíni se mazlí s vlnami a s neuvěřitelnou ladností předjíždějí loď a okamžitě se zase vrací zpět. Dovádivě najíždějí do vlny, která se vypíná několik metrů nad přídí, vyskakují a dopadají do vlny těsně před přídí tak, že máme pocit, že je musíme přejet. Aby ukázali zbytečnost našich obav, vyskakují za chvíli nalevo i napravo jako na povel režiséra, který s bravurou řídí toto představení. Pohybují se kolem nás bez jakékoliv námahy a jejich ústa jsou rozšířená do věčného úsměvu. Do úsměvu, který ví a který by tak moc chtěl předat svoji radost i nám na palubě. Mám pocit, nebo spíš jsem si tím téměř jistý, že delfíni cítí naše myšlenky a každý obraz v naší hlavě jsou slova, kterým rozumí. Musí k nám být opravdu velice shovívaví. Vše, co potřebují k životu je moře a ostatní delfíni. Samoobsluha, rychlé občerstvení a restaurace je v každém okamžiku otevřená všude kolem, akorát se oblast od oblasti liší rozmanitostí jídelníčku a velikostí porcí. O jejich nápojovém lístku zatím nemám příliš jasno. Musí pro ně být dost těžké pochopit, proč si to my sami tak komplikujeme. A přesto nás asi dokážou pochopit a znovu a znovu se vrací, aby nám dávali radost ze své přítomnosti.
Jednou se během plavby delfíni objevili brzy nad ránem. Moře bylo poměrně mírné, málo foukalo a tak jsme pluli na motor. Delfíni řádili před přídí a my jsme na ně radostně pořvávali. Asi po 20 min. pozorování delfínů jsme se s kamarádem začali bavit o žralocích. Tak jsme se zabrali do hovoru, že jsme ani nepostřehli, že delfíni odpluli. V duchu jsem se zastyděl. Delfíni nám přišli popřát dobré ráno a my se bavíme a tvorech, kteří v nich pravděpodobně nevzbuzují nadšení. V duchu jsem se delfínům omluvil za naši neotesanost a výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Delfíni byli jakoby mávnutím kouzelného proutku zpátky a se snad ještě větší radostí dováděli kolem lodi, aby nám ukázali, že se na nás nezlobí.
Klášter St. Michael
Během krátkých návštěv přístavů jsme také navštívili pár míst spjatých s minulostí Bretaně. Navštívili jsme Le Mont St. Michael, klášter na skalnatém ostrůvku na hranici moře v místech, kde příliv dosahuje největší výšky na kontinentu. Voda se tu zvedá až o neuvěřitelných 13 výškových metrů a zaplavuje pobřeží v délce 9NM. Skála s klášterem je za odlivu od moře vzdálena více než 8NM a za maximálního přílivu je celá obklopená mořem. Blížili jsme se ke klášteru a z dálky jsme ho viděli v mlžném oparu na konci příbřežní roviny jak ční do výšky nad mořem, jako by se ho staletí vůbec netýkala. Při příjezdu blíž byl pocit umocněn odhaleným bahnitým pobřežím táhnoucím se k moři kdesi v dálce sotva viditelnému. Přijeli jsme pozdě, a tak prohlídku vnitřních prostor kláštera během této naší návštěvy nestihneme. Procházíme se tedy alespoň v uličkách pod klášterem fascinováni jeho obrovitostí, symetričností krásy a vznešeností. Připadám si trochu, jako když stojím před chrámem Sv. Víta, ale moře a vysoké hradby dávají tomuto místu atmosféru, která se nedá přirovnat k ničemu, co znám. Nemám ani chuť mluvit. Mlčky se procházím podél hradeb, po vnitřních nádvořích a nakláním se přes hradby a zírám do dáli na moře, které bude za 6 hodin přímo pod hradbami. Vítr prudce padá z hradeb a neustálé průtrže mračen umocňují celkovou atmosféru hory Sv.Michala.
Příběhy ze záchodu
Na záchodě musí mít člověk jaksepatří klid. A když ho nemá, nemusí to být zas až tak úplně ono. A asi si každý umí představit, že sedět na záchodě, který se divoce zvedá vzhůru, pak sebou zase mrští dolů a až se s ohlušujícím hřmotem na okamžik zastaví, smýkne s sebou bokem a opět vyrazí vzhůru, není žádná láce. A taky je jasný, že za takovýchto podmínek jde na záchod pouze ten, kdo již nemá jinou šanci a rozhodně si tam s sebou nebere noviny. Láďa mi popisoval, jak šel při plavbě proti větru (pro tyto účely bezkonkurenčně nejhorší vítr) na záchod. Posadil se na mísu (na lodi je to spíš miska), pevně se zapřel rukama o stěny záchodu a zatlačil. Šlo to dobře až do dalšího pekelného skoku. Láďa byl katapultován do rohu malé záchodové kabinky. Rychle se sebral a kouknul do mísy. Exkrement nikde! To není možné. Byl si stoprocentně jistý, že dílo dotáhnul do konce. Podíval se pod mísu a hle, neztratil se. Ležel tam zkroucený na místě, kam rozhodně nepatřil. A dostat ho zpátky do mísy také nebylo ve vzpínající se lodi jednoduché.
Já jsem taky potřeboval na záchod, ale v žádném případě jsem nechtěl zažívat podobné pokoření, jako Láďa. Vydržel jsem až do změny kurzu na ?zaďák?(zadní vítr, při kterém je plavba mnohem komfortnější) a vzal jsem si noviny. Jelikož při plavbě na zaďák téměř není možné nabrat vlnu tak, aby se zalila paluba, pootevřel jsem si na záchodě trochu okénko a zapříčinil jsem tak přívod čerstvého vzduchu. To víte, to co jde z útrob ven zas až tak nevoní. Pěkně jsem se usadil, otevřel noviny a připadal jsem si jako doma. Když už jsem byl téměř hotov, rána a pootevřeným okýnkem se mi na hlavu vyřítil kýbl hnusně studené mořské vody, spláchnul mi hlavu, záda a ve finále zafungoval i jako bidet. Sprostě jsem nadával a trhal jsem ze sebe mokré vrstvy oblečení. Až do této nešťastné návštěvy záchodu se mi dařilo uchovat oblečení relativně suché, ale to už je minulost. Znechuceně zavírám okénko a jdu se podívat, kdo kormidluje. Vyprávím mu tuto smutnou příhodu a on se tomu ještě směje. Nejen, že blbě kormidluje, ale ještě ani nepozná, co je a není vtip.
Co se tak trochu napít
Po několika hodinách na noční hlídce, kdy jdou přes loď vlny a z nebe taky padá voda, je člověk pořádně prokřehlý, i když na sobě má asi 9 vrstev oblečení a dobrý žluťáky (nepromokavý oblečení). V takovém nečase přijde vhod termoska s horkým čajem. Opatrně nalévám trochu čaje do hrnečku a nesu ho k puse. První slastný doušek okamžitě s odporem plivu. Místo teplého čaje mi do pusy natekla studená mořská voda. Jak jsem přiložil hrneček k ústům, dotkl jsem se okapu na kapuci a slaná voda z kapuce se mi přes hrneček vylila přímo do pusy. Fakt povedenej čaj.
Jiří Zindulka