Lodě.cz on-line přístav pro plavby na sladkých i slaných vodách

 
Očima už týden pročesáváme hladinu a dalekohled je teď potřebnější víc jako jídlo a spánek a obava o zakotvenou loď. Ještě nikdy jsem nebyl tak nedočkavý. Hledíme na hladinu Pacifiku a víme, že tam dole jsou. Nedočkaví, rozechvělí. Stejně jako my. Den za dnem, noc za nocí. Nechceme tu chvíli propásnout.

Plavíme se nad světem, kde velryby zpívají a když budeme mít to štěstí, že je uslyšíme, zapomeneme na svět, který nás odkojil, dal nám jméno a všechno to zbytečné. Nebude jiného světa. V našich srdcích už nezbude na nic jiného místo. Jen se nám zachvěje jako voda a prosytí nás takovou láskou, která z vás vyplaví všechnu špínu, kterou jsme v sobě nasbírali za ty roky hledání. To už nebude záliv, co uvidíme, ale milostná postel, kde roztoužení keporkaci očekávají ve zpěvu své dny. Kam až je vyzpívaná jejich prosba? Do kolika oceánů a moří pronikl jejich hlas? Tiše křižují záliv a smutek z nich pláče jako šedivé provazce deště nad hladinou. Modré hlubiny jim zatím chladí rozpálená, oblá těla. Ocasem ve tvaru křídel se stále obracejí k oceánu a znovu a znovu vypouští sebe sama v jediném zvuku. A nesou se v tom jedinečném tónu nad černými propastmi, míjí podmořské hory, pouště, brodí se neviditelnými řekami. Stále dál a dál, třeba na pokraj pekla. Hledající ve své samotě a toužící v bezbřehých oceánských krajinách. Zpívají a zatracují svoji samotu. Zpívají stejně jako po tisíciletí.

Byli jsme na pobřeží už týden, když jsem oknem uslyšel signál. Za celou tu dobu jsem ještě nikdy nevyběhl tak rychle na skalnatý ostroh, jako ten den. Když jsem doběhl, Pierre už tam stál. Zdálky jsem viděl, jak rozhazuje rukama. A pak jsem to uslyšel i já. Prááásk! A zase. Prááásk! "Připluly! Konečně k nim připluly!" řval do větru jako pominutý. A jak jsme tam stáli, něco nezadržitelného se dralo odněkud zevnitř a chtělo ven. Lilo jako s konve, nebe plakalo a déšť nám tekl po tvářích jako slzy a keporkaci tančili, až to vypadalo, že jich tam je aspoň tisíc. Nebylo v nás ani kousek sentimentu, když jsme viděli, jak vyjížděli z hlubin jako by chtěli doskočit do samotného nebe. A pak najednou strnuli a se spokojenou odevzdaností padali zpět do svého ticha, mezi ty, na které čekali tak dlouho. Ukazovali jim svou sílu, svou velikost, svou radost. Vlnili se na hladině, že i vlny jim záviděly. Ocasy práskali do vody a pak je hrdě vystrkovali z vody na celý svět, jako znamení, než se pomalu ponořili pod rozbouřenou hladinu. Jednou, dvakrát, stokrát, aby nakonec, rozžhaveni žádostí, se milovali dole v tichu s takovou odevzdaností, že i oceán v té chvíli oněměl.

Plavíme se nad světem, kde keporkaci zpívají a dokud budou zpívat, budeme tady i my. Zatím je jich čím dál tím méně. Možná i proto, že na světě je ještě dost lidí, kteří je neslyšeli zpívat.

copyright ? 1999 Mike Hackman, hackman@seznam.cz